| | 1.12.2020 – 30.6.2021 Kvilda, Návštěvnické centrum NP ŠumavaLouka2020 - Rok bezlesí, Soutěž NP Šumava, 1. místo v kategorii dospělých
Začnete-li louku vidět nejen shora, ze své dospělé výšky, ale i trochu níž a zevnitř, jako ji vidívají děti, možná v ní můžete začít nejprve slabikovat
a později třeba i číst jako v encyklopedii, jako v učebnici života, možná, že i vás něčím osloví…
Čím oslovila louka mne?
Ráda tvořím, ráda si hraju. A jsem zvídavá, ráda se ptám. A ve chvílích ztišení zaslechnu někdy i odpovědi. Tentokrát se ptala Louka. Čím jsem já, louka, pro tebe?
Louko, jsi pro mne úžasným prostorem, světem sám pro sebe naplněným mnoha formami života. Šťavnatou zahradu, co při dobré péči může kvést. Poskytuješ s láskou domov
i výživu mnoha dalším bytostem. Jsi světem komunikujícím, nabízejícím hravý prostor svět plný krás a moudrosti života tomu, kdo přichází v dobrém, kdo se dokáže zastavit,
v tichu jen tak být, všímat si a naslouchat. Když se umím dívat kolem sebe a dokážu aspoň na chvíli vnímat svět i dětskýma očima, mohu zahlédnout aspoň někdy některé
z bytostí a bytůstek, které v louce žijí. Každé stéblo trávy, každá květina je vlastním mikrosvětem, zahradou nabízející potravu, úkryt i prostor pro život i pro
hru mnoha dalším živočichům, bytostem i bytůstkám. Bytosti obývající louku jsou moudré, ale také hravé, plné radosti ze života. Louko, máš mnoho očí, mnoho uší. Mnoho
srdcí v něm žijících bytostí. Pokaždé může vykouknout nebo něco sdělit bytost či bytůstka jiná.... Ale my, lidé, nepřicházíme pokaždé tak otevření, abychom je zavnímali.
Při svých letošních toulkách šumavskými loukami jsme se vzájemně dotýkaly. Já a louka. Louka probouzela dítě ve mně a to vidělo svýma zvídavýma očima i to, co bývá
skryté očím dospělým. Louka dýchala a žila. Dotýkala se mne stébly trávy šťavnatými kapkami ranní rosy, zářícími ve slunečních paprscích jako drahokamy, ukazovala se
ve své barevné kráse kobercem z mnoha květin. Nabízela k poslechu koncert ševelení listů osiky v remízku i břízek a dalších stromů na jejím okraji, zpěvu ptáků
s doprovodnými hlasy cvrčků a písničkou, kterou foukal na píšťalku tichounce větřík. Motýli tančili mezi květy a povídali si za letu. A povídali si i s květinami.
A nejen motýli, ale i pestrobarevní brouci, včelky a čmeláci. Nikdo se nehádal, všichni se dokázali dělit o bohatství louky a současně ji zdobili. Housenky na listech
klevetily nad šálkem čehosi. Kdoví, zda a jaké housenky mají kafíčko? Na stéblech trav dováděly travní víly; tanečnice po špičkách, provazochodkyně, baletky. Několik
květinových víl si hrálo na schovávanou mezi stébly trávy, další se točily na kolotoči z pupavy, houpaly na houpačce mezi stébly trávy, povídaly si s květy, zdobily se,
snily své holčičí sny, učily se žonglovat,... Některé víly žijí přímo v květinách či v nějaké konkrétní travině, některé se potřebují toulat loukou a bydlí chvíli na téhle
trávě, chvíli na jiné. Bydlí tahle na bice? Nebo v sítině, suchopýru, v tomce nebo - v třeslici? Možná že ji hostí kostřava nebo lipnice? Anebo metlice, srha, psárka či bojínek?
Tahle víla bude nejspíš Řebříčulka, tahle asi Kopretinka. Jestřábnička maluje květy těmi nejzářivějšími odstíny žluté a oranžové. Jé, a tady je Čičorenka, Chrastavčulka, Hvozděnka,
Chrpulka, Zvonečkulka. Mateřídoušenka, Pcháčulka, Jetelenka, Jitrocelka, Hrachorenka, Máchelenka, Pupavěnka a Silenka se někam schovaly. Nebo že by také někde dál na louce
malovaly i ony „své“ květiny těmi nejkrásnějšími odstíny? A tady si dvě víly Rosičky chtějí vypůjčit klíč od skřítka Vodohospodáře. Jestlipak už ten skřítek na polštářku
z mateřídoušky tvrdě spí? Tenhle skřítek pečuje o to, aby louka měla vody tak akorát, aby byla ráno a večer šťavnatá rosou, květiny a traviny měly co pít, klíčem odmyká
i prameny a pramínky. Některá louka potřebuje vody více, a jiná méně. A skřítci Vodohospodáři tomu všemu rozumí a dokážou to řídit. Tyhle dvě Rosičky nejspíš chtějí rosy více,
aby mohly dovádět. A neuvědomují si, že by svou kratochvílí mohly posunout rovnováhu vody v louce někam jinam… A tady zase skřítci zahradníčci hrají kuličky se semínky.
Ne, abys podváděl! Pečují o semínka na louce, starají se, aby louka příští rok se znovu zazelenala travou a zdobila se v průběhu roku různými květy.
„A jakpak si hraješ ty?“, ptala se Louka.
Život v louce mi připomíná i to, co potřebuji ke svému životu já, abych byla šťastná. Uvědomuji si, že potřebuji prostor pro sebe, kde se mohu radovat ze života, hrát si,
tančit, ale také spolutvořit. Že potřebuji stále probouzet dítě v sobě, které rádo běhá po louce, válí trávou z kopce sudy, houpe se na houpačce a jezdí po skluzavce, staví
domečky z klacíků a trávy a hrady z písku - bez ohledu na věk. Že je pro mne důležité, abych udržovala rovnováhu mezi tím dospělým, „vážným a rozumným“ světem a světem dětským,
s jeho čistotou, upřímností, hravostí, nadšením, radostí, ale také ztřeštěností, „nesmysly“, světem, kde nic není nemožné. Že potřebuji dávat prostor svému dítěti – pozorovateli,
objeviteli, staviteli hradů, malíři a snílkovi, který svět vidí jinak než dospělí. Uvědomuji si, jak mne životem už od dětství provázejí rostliny a květiny, jak se mezi nimi cítím
dobře, jak je ráda poznávám, pěstuji, dělám jimi druhým (i sobě) radost, kolik bylinek už mně nebo mým blízkým pomohlo, jaké množství darů nám Matka Příroda a Země nabízejí a cítím
za to všechno vděčnost. Uvědomuji si, jak je pro život důležitá voda, její koloběh a rovnováha. Jak se jedna louka mění, když jeden nebo více roků málo prší a jak vypadá v roce, kdy
prší více… Rosa mi připomíná, aby se mi ze života nevytratila šťavnatost. Připomíná mi, že mám kolem sebe spoustu zrcadel a zrcadélek, v nichž mohu vidět kousíčky sebe sama, a také
oč můžeme být bohatší, dokážeme-li vidět krásu v maličkostech. Život v louce, tak jako v jiném ekosystému, mi připomíná, jak je důležité respektovat druhé a jejich cestu, jejich
potřeby, ale také znát své hranice, poznat kdy se mohu s důvěrou otvírat světu, a kdy je potřeba se chránit před nebezpečím. I louka mne učí naslouchat. Nejen tomu hlasitému, ale
i jemným, sotva slyšitelným zvukům. Sama sobě, svému srdci i životu kolem v jeho rozmanitosti…
Uvědomuji si ale také to, jak my lidé si darů které nám Země nabízí, neumíme dostatečně vážit a lecos bereme jako samozřejmost. A bereme a bereme, aniž by nás napadlo, že je
potřeba také dávat, aby byla zachovaná rovnováha….
A uvědomuji si - tentokrát skrze louku - opět i moudrost života, života jako cesty k poznávání sebe sama, k tomu být vědomá, žít naplno tady a teď, dělat a sdílet s radostí to,
co mě baví a naplňuje, žít v pravdě a s odvahou ve své jedinečnosti. A že jedinečnost může být třeba i v jemnosti a v tom nebát se ukázat se ve své zranitelnosti a v tom, jaký
člověk doopravdy je, když odloží společenské masky a začne žít sám sebe, a ne představy druhých... zpět nahoru |